La Pampa
Voliéra La Pampa je průchozí, takže do ní můžete vstoupit a užít si přítomnost jejich obyvatel z bezprostřední blízkosti. Dominantou voliéry je skupina kondorů havranovitých, ale k vidění jsou zde i další jihoameričtí ptáci a jeden zástupce savců – morče divoké.
Voliéra dostala jméno podle provincie La Pampa v centrální Argentině, kde se setkávají tři oblasti s odlišným podnebím i vegetací: Pampy (oblast s kvalitní černozemní půdou), Espinal (suché trnité lesy a savany) a Monte (vyprahlá polopoušť s trnitými keři). Vydatnost srážek se rychle snižuje od východu na západ a ze severu na jih. Také teploty se v různých částech provincie velmi různí a v nejteplejších a nejchladnějších měsících jsou veliké teplotní rozdíly (od -17 do +45 °C).
Kondor havranovitý se vyskytuje od středu USA po střed Chile a Argentinu v otevřené krajině či řídkých lesích. Potravu hledá pomocí zraku nebo se nechá vést ostatními mrchožrouty, kteří mají lepší čich (např. kondorem krocanovitým), ale také sám aktivně loví. Nejčastěji hmyz, drobné obratlovce a pojídá dokonce i plody rostlin a často ptačí a želví vejce. Hoduje i na odpadu z lidských sídlišť. Samice snáší 2 vejce, která se inkubují 38–45 dní. Jako jediný ze sedmi žijících druhů kondorů má neopeřené části na hlavě a krku tmavě zbarvené.
Ibis šedokřídlý obývá otevřené krajiny, jako jsou louky, pastviny a pole, ale také bažinatá údolí a pahorkovitá vřesoviště podél jezerních a říčních okrajů. Vyskytuje se v jižní Argentině, jižním a středním Chile a západním Peru. Jižní populace z Chile a Argentiny během zimního období migrují do pamp v severní Argentině, populace v Peru je stálá. Nejčastěji tvoří hejna čítající 3–12 ptáků, ale hnízdí v koloniích o 10–50 párech. Ke stavbě hnízda páry používají suché větve, trávu a rákosí. Živí se hmyzem, červy, žábami a hlodavci.
Ostralka žlutozobá žije v mokřadech od horských jezer po nížinné řeky a jezera i v pobřežních vodách. Jsou popsány tři poddruhy. U nás chovaný poddruh je nejrozšířenější (vyskytuje se v jižní Kolumbii, Peru, Brazílii, Bolívii, Chile, Argentině, Paraguayi, Uruguayi a na Falklandských ostrovech), další obývá pouze Jižní Georgii a třetí, který se vyskytoval ve střední Kolumbii, se považuje za vyhubený od 50. let 20. století.
Kachna bronzovokřídlá dosahuje délky 54 cm a hmotnosti 1 kg. Jméno dostala podle křídelního zrcátka, které má kovový lesk v odstínech zlaté až fialové barvy. Samec a samice vypadají téměř stejně, jen samice má matnější barvy. Obývá rychle tekoucí řeky v zalesněných oblastech hor a mokřady v okolí stojatých vod v jižním Chile a východní části střední Argentiny. Obvykle se zdržuje v párech nebo malých skupinách. Živí se rostlinou i živočišnou potravou (semena, pupeny, listy a stonky vodních rostlin, vodní bezobratlí). Snáší 4–6 vajec, sedí na nich okolo 30 dnů.
Čírka modrozobá je krásně zbarvená kachna rozšířená v jižní polovině Jižní Ameriky – od středního Chile přes Argentinu po jihovýchodní cíp Bolívie, Paraguay a jih Brazílie, žije i na Falklandách. Obývá jezera a mokřady. Samice inkubuje 6–10 béžových vajec po dobu 25–27 dní v hnízdě na zemi. Potravu tvoří vodní rostliny, hmyz, měkkýši i korýši. Dorůstá do délky 43 cm a hmotnosti 450 g.
Pisila americká Systematika rodu Himantopus je složitá a stále neuzavřená. Pravděpodobně jsme svědky speciace v přímém přenosu. Někdy jsou tři taxony amerických pisil prezentované jako podruhy pisily čáponohé (Himantopus himantopus), jindy jako až tři samostatné druhy. Vypadá jako miniaturní (váha 176 g, rozpětí křídel 76 cm) čáp, samec má černá křídla, zadní část krku a týl hlavy, samice černohnědá křídla. S věkem se barva ptáků mění. Mladí ptáci mají hnědá křídla a od dospělých je odlišují i žlutočervené nohy. Obývá mělké vody, ústí řek, slané mokřady od Kalifornie po Ekvádor a Galapágy. Hnízdí v koloniích, na ostrůvcích v bažinách si staví úhledná hnízda. Ze 4 olivově zbarvených vajec se po 25 dnech líhnou béžová kropenatá mláďata. Pisila loví drobné vodní živočichy, např. pulce, vodní hmyz, rybí potěr.
Morče divoké obývá jihoamerické pampy. K úkrytu využívá vlastní podzemní nory nebo křoviny. Je předkem domácích morčat, ale na rozdíl od nich má hnědošedé zbarvení a méně zavalité tělo. Nenápadná barva, soumračná a noční aktivita jej chrání před predátory. Je to výborný skokan, dokáže vyskočit do výšky až 1 m. Žije v koloniích čítajících 5–10 jedinců. Samička rodí po 62–70 denní březosti 1–5 mláďat. Ta jsou osrstěná, vidí, čile běhají již za několik hodin po porodu a od dvou tří dnů začínají přijímat rozmanitou rostlinnou potravu. Díky poměrně velkému areálu rozšíření a výskytu v nadmořské výšce od 400 do 3000 m n. m. zatím nepatří k ohroženým druhům. Indiáni je už 9 tisíc let chovají na maso, sloužila také k rituálním účelům. Dosahuje hmotnosti 700 g a délky 35 cm.
Kardinálovec zelený obývá otevřenou krajinu řídce porostlou stromy. Zdržuje se většinou v párech nebo malých skupinkách. Do hnízda v houštinách snáší samice v listopadu 3–5 vajec, na kterých sedí asi 15 dní. Kvůli nadměrným odchytům pro obchod se zvířaty a ničení přirozeného prostředí (těžba dřeva a přetváření krajiny na eukalyptové plantáže) se stal tento pěvec velmi vzácným. Celková populace je odhadována na 1000–2000 dospělých jedinců a v Červeném seznamu (IUCN Red List) je veden jako ohrožený druh. Argentinská nadace Fundación Temaikèn se zaměřuje na ochranu ohrožených druhů a původních ekosystémů a propojování lidí s přírodou prostřednictvím vzdělávání a zaštiťuje i projekt na záchranu kardinálovců zelených (Proyecto Cardenal Amarillo).
Kolpík růžový – tento jediný zástupce kolpíků v Americe obývá mělké sladké vody (pobřežní bažiny se slanou i smíšenou vodou, mangrove, přílivové tůňky). Jeho růžovou barvu, mezi 6 druhy kolpíků jedinečnou (které vděčí za svůj název), způsobují karotenoidy. Tyto barviva kolpíci, podobně jako plameňáci, získávají z potravy. Potravu si obstarávají nápadným na konci lžícovitě rozšířeným zobákem. Při tom se pohybují charakteristickým způsobem: pomalu se brodí vodou a otevřeným zobákem kývají ze strany na stranu, až narazí na kořist. Živí se malými rybami, korýši, měkkýši a vodním hmyzem. Hnízdí v koloniích, ačkoli obvykle žijí spíše samotářsky nebo v menších hejnech. O vejce, a následně bíle zbarvená mláďata se starají oba rodiče. Rodiče krmí své potomky vyvrhovanou potravou. Zobáky mladých ptáků jsou žluté, krátké, bez lžicovitého rozšíření. Barva mladých ptáků se postupně, se získáváním karotenu z potravy, mění z narůžovělé na sytě růžovou.
Kolpíci jsou ohrožováni vysušováním mokřadů, používáním pesticidů a umělých hnojiv. V průběhu let 1880–1940, kdy se obchodovalo s jejich peřím, byli v oblasti oblasti podél Mexického zálivu téměř vyhubeni.
