Ještěrky obecné patří k ohroženým a ubývajícím druhům. Pokud jim ale poskytneme vhodné podmínky, rády se zabydlí i v blízkosti našeho obydlí. Opatření pro přežití ještěrek nejsou nijak náročná a složitá, takže můžeme relativně snadno přispět ke zvýšení jejich počtu. V přírodním areálu Zoologické zahrady a botanického parku Ostrava se o ještěrky obecné staráme dvěma způsoby: vytvářením líhnišť (buďto hromádkou štěrkopísku anebo tlejícího materiálu) a zhotovením úkrytu v jejich bezprostřední blízkosti, kterým může být hromada kamení, suchá zídka, naskládaná polena či pařezy. Podmínkou je, abychom tato opatření vytvořili na slunném místě. Odměnou nám pak budou pravidelná sezonní pozorování vyhřívajících se i lovících ještěrek. Ať už dospělých, které jsou aktivní od dubna do září, anebo letošních mláďat. Ta se líhnou na přelomu července a srpna a v tuto dobu rychle rostou, aby snáze přežila zimu. Na jednom pařezu jich pak můžeme najednou vidět i deset, což může být výsledek snůšky jedné, ale taky dvou samiček. K největším nepřátelům ještěrek patří volně se pohybující domácí kočky. Ty dovedou jejich populaci zcela zdecimovat.

Do nové průchozí voliéry La Pampa přibyl další druh – kardinálovec zelený. Tento nápadně zbarvený zástupce pěvců ale není návštěvníkům zoo neznámý, od roku 2008 je chován v jedné z voliér papoušků. Nyní je k vidění i v La Pampě, kde se jedná o nejvzácnějšího obyvatele. Kardinálovec zelený (Gubernatrix cristata) byl rozšířen v suchých travnatých a křovinatých porostech a otevřených lesích v Argentině, Uruguayi, jižní Brazílii a na jihu Paraguaye. Zdržuje se většinou v párech nebo menších skupinkách. Do hnízda v houštinách snáší samice v listopadu 3–5 vajec, na kterých sedí asi 15 dní. V současné době je velikost divoké populace odhadována na pouhých 1000–2000 dospělých jedinců a v Červeném seznamu je řazen do kategorie ohrožený druh (Endangered). Vedle úbytku přirozeného prostředí v důsledku rozmáhajících se eukalyptových plantáží, odlesňování a chovu dobytka je pro tyto pěvce největší hrozbou nelegální odchyt a prodej ptáků pro klecový chov. Kardinálovci tvoří páry na více než jednu hnízdní sezónu, a proto jsou pro populaci zvláště devastující praktiky lovců, kteří odchytávají hlavně samce kvůli pestřejšímu zbarvení a výraznému zpěvu. Z deseti odchycených jedinců navíc přežije průměrně jen jeden.

V areálu zoologické zahrady a botanického parku je rozmístěno přes 300 nejrůznějších budek, které volně žijícím živočichům nahrazují stromové dutiny. Nejpočetnějším typem je tzv. sýkorník pro drobné pěvce, ale vyskytují se zde i budky pro sovy a dravce, bezpečný rehkovník a další. Zcela unikátním typem budky je šoupálkovník – speciální budka pro šoupálky. V České republice se vyskytují dva druhy šoupálků – šoupálek krátkoprstý (Certhia brachydactyla) a šoupálek dlouhoprstý (Certhia familiaris). Jsou známi svým šplhavým pohybem po kmenech stromů. Na rozdíl od brhlíků lesních se šoupálci vždy pohybují odspoda nahoru. Oba druhy šoupálků lze od sebe na první pohled jen těžko rozlišit. Poznají se hlavně podle odlišného zpěvu. Co je ale těmto pěvcům společné, je jejich způsob hnízdění. K odchovu mláďat využívají nejrůznější škvíry, ať už v prasklých stromech nebo pod odchlíplou kůrou, ale taky v hromadách dřeva nebo ve škvírách na dřevěných stavbách. Rádi také obsazují budky, které však musejí splňovat několik požadavků: budky nesmějí mít zadní stěnu a škvíra mezi bočními stěnami a kmenem nesmí být příliš široká. Šoupálkům úplně postačí 2–2,5cm. Velikost hnízda šoupálci vždy přizpůsobí prostoru, který je jim nabídnut. V zoo žijí a hnízdí oba druhy šoupálků. Někteří k hnízdění využívají vyvěšené speciální budky-šoupálkovníky, jiní si vybírají škvíry v dřeŠoupálky v ostravské zoo zachycuje video.

Mládě se narodilo 16. dubna 2021. Celou dobu je v péči svých rodičů, prospívá, ale zatím ještě neznáme jeho pohlaví, jelikož nechceme nijak narušovat přirozený odchov. První týdny po porodu trávilo mládě ukryté v boudě, pak začalo postupně objevovat okolní svět. Nejdřív uvnitř pavilonu, pak se postupně začalo odvažovat i do venkovního výběhu. Zde mladý binturong využívá množství větví a tlustých bambusových stvolů, po kterých obratně šplhá. K jištění využívá ovíjivý ocas, za který se mláďata dokáží i zavěsit.

Pravidelní návštěvníci naší zoo jistě pamatují, že ve venkovním výběhu slonů indických stálo donedávna jednoduché stínidlo tvořené třemi stromovými kmeny, mezi nimiž byla natažená pevná plachta. Je známo, že sloni indičtí, které Zoo Ostrava chová, obývají ve své domovině spíše lesní prostředí, a i v podmínkách střední Evropy upřednostňují stinná místa před přímým sluncem. Původní  stínidlo s přibývajícím počtem chovaných slonů ale už nestačilo, navíc postupně dosloužilo a sloni se v parných dnech zdržovali povětšinou ve stínu budovy pavilonu, tj. v poměrně velké vzdálenosti od vyhlídek pro návštěvníky. A tak sjsme se rozhodli vybudovat slonům stínidlo nové – mnohem stabilnější a prostornější, tak aby se pod něj pohodlně a s rezervou vešli všichni sloni dohromady, respektive stádo samic s mláďaty (aktuálně čtyřčlenné). Sloni jakožto velcí býložravci musejí přijímat potravu kontinuálně po většinu dne. Proto jsme využili stavby nového stínidla a do sloupů zakomponovali lankové mechanismy. S jejich pomocí můžeme slonům nabízet zavěšené krmné sítě naplněné senem, které slony zaměstnají na několik desítek minut. Stínidlo tak poskytuje slonům nejen potřebný stín, ale slouží i jako zdroj potravy a zábavy. Stínidlo je zhotoveno z trvanlivých a slonům odolných materiálů (ocelové konstrukce), ukotveno na pěti nově vybudovaných betonových patkách. Je situováno na místo dobře viditelné ze všech vyhlídek pro návštěvníky. Průměr stínidla s půdorysem pětiúhelníku je 10 m, výška 8,5 m. Celkové náklady na stavbu stínidla činily 2 217 605 Kč včetně DPH, z toho 1 milion korun byl hrazen z rozpočtu Moravskoslezského kraje. Zbylou částku hradila zoo z vlastních zdrojů.