Mezi hlavní příčiny ohrožení živočichů patří zejména ztráta životního prostředí a pytláctví. Pytláctví má několik forem – ať už se jedná o odchyt zvířat pro trh s domácími mazlíčky, usmrcení např. pro maso, srst či další části těl nebo jako u medvědů ušatých – odchyt pro další tzv. farmový chov...
Čínská medicína už 3 000 let využívá deriváty medvědí žluče. Ta totiž obsahuje kyselinu ursodeoxycholovou (UDCA), o níž se předpokládá, že snižuje horečky a zlehčuje průběh zánětů, slouží jako ochranný faktor ledvin, zlepšuje zrak a rozpouští žlučové kameny. Paradoxem je, že v léčivech dostupných na našem trhu je pro získání UDCA stejného účinku (!) využívána hovězí žluč jako vedlejší produkt při zpracování masa.
Ročně se použije 500 kg, celková produkce je však 7 tun! Většina žluči dále pokrývá poptávku po produktech, jako jsou různé „posilující léky“, oční kapky, víno či přídavek do šamponů. V průběhu 80. let 20. století rapidně vzrostla poptávka, což vedlo k zavedení intenzivního „farmového chovu“ medvědů a současný vývoj ukazuje, že čínská vláda s tímto „průmyslem“ dlouhodobě počítala.
Mezinárodní organizace na ochranu zvířat (WSPA – World Society for the Protection of Animals) řídila v letech 1999–2000 rozsáhlé vyšetření farem. Odhalila surové mrzačení asijských medvědů. Držení v těsných klecích, kde se nemohou ani otočit, jsou za plného vědomí podrobeni drastickému odebírání žluči – v krajině břišní je proveden řez tvořící průchod ke žlučníku, tento průchod je 2x denně otevírán trubicí nebo kovovou tyčinkou. Někdy je katétr zaveden trvale nebo medvědy znehybňují železné korzety. Vyšetřovatelé během odběru viděli, jak zoufalá zvířata bolestí sténají a bouchají hlavami o klece, žvýkají si vlastní drápy. Mnohá při těchto zákrocích uhynou kvůli komplikacím a nákazám (úmrtnost činí 50-60%), jinak je jejich život dramaticky zkrácen i na 5 let. Navíc žádná veterinární péče nebývá dostupná. Někteří „chovatelé“ vypověděli, že onemocní-li medvěd či přestane produkovat žluč, ponechají jej svému osudu, v jehož závěru umírá hlady nebo jsou mu uřezány tlapy (vítaná pochoutka v celé jihovýchodní Asii) sloužící jako další příjem.
Tragický osud vězněných medvědů bohužel není jediným negativem. Nadále jsou z valné většiny odchytáváni z volné přírody, čímž se výrazně snižuje jejich divoká populace. Čínské ministerstvo zemědělství sice v roce 1997 uveřejnilo zprávu o 61 700 volně žijících medvědech (z toho 46 530 černých asijských), výzkum Mezinárodní unie za zachování přírody (IUCN) však uvádí počet méně než 20 000! Spolu s volným obchodem produkty z medvědí žluče po celé Číně to jasně poukazuje na tamní neefektivní zákon o ochraně přírody. Třebaže je vývoz těchto produktů zakázán vzhledem k tomu, že černí asijští medvědi jsou na seznamu CITES, jsou však nadále pravidelně dováženy, převážně na Taiwan, do Koreje a Japonska.
Fotografie týraných medvědů obletěly v roce 1993 svět také zásluhou Jill Robinsonové, zakladatelky AAF (Animal Asia Foundation), která osobně medvědí farmy v Asii navštívila. V letech 1994–2000 probíhala obsáhlá jednání AAF s úřady, díky nimž došlo k omezení činnosti některých farem, případně jejich uzavření a dohodě o osvobození přes 500 medvědů. Předmětem jednání bylo i hledání bylinné alternativy k medvědí žluči.
Léčba a rehabilitace medvědů probíhá ve stanici zřízené nadací AAF. Po nutných operativních zákrocích jsou medvědi umístěni v záchranných stanicích a zoologických zahradách. Přes veškerou péči někteří z nich hynou na zánět pobřišnice. Do přírody je vzhledem k trvalým následkům týrání a změnám v přirozeném chování již nelze vrátit.
Více informací:
www.animalsasia.org
www.wspa.org.uk
